www.premonstrati.org
www.premonstrati.org
Sv. Augustin a řehole

sv. Augustin

Svatý Augustin není postavou neznámou. Mnozí jej znají jako muže velkého ducha, mnohým je sympatický jako člověk prošlý si dlouhou a náročnou cestou z tenat hříchu a bludů, než byl schopen objevit Boha a než nalezl sílu opustit starý způsob života. Je proslulým autorem mnoha starokřesťanských spisů a kázání. V teologii má své neopomenutelné místo, anebo ještě lépe řečeno, řadí se k největším teologům a církevním Otcům západu.
Mnohem míň se pak už o něm ví, že je jakýmsi průkopníkem a pilířem řeholního života na křesťanském západě. Po své konverzi se nestáhl do ústraní, neodešel poustevničit na poušť. Vždy družný, přátelský a společenský Augustin nikdy nemohl žít sám a tak i pro svou cestu ke Stvořiteli ochotně zval další poutníky. Jakákoli individuálnost mu zvlášť v tomto směru byla naprosto cizí a dobře věděl, že ani své dosavadní vzdělání, ani svůj příslovečný zápal pro věc mu nenahradí společné hledání, objevování a vzájemné sdílení nalezené pravdy v bratrské komunitě.
Společný život potřebuje pravidla, bez nich není možný. To Augustin věděl. A tak po prvotním období, kdy stačil jeho příklad a pravidla předkládaná ústně, sepisuje kolem roku 397 základní soubor pravidel – svou Řeholi. Ta upoutá už na první pohled hlavně svou věcností, naprosto neobvyklou u promovaného rétora, od mládí známého svojí výmluvností a obsáhlou širokostí používaných argumentací. Je to velmi útlý soubor Augustinových myšlenek. Má podobu listu, kterým Augustin odpovídá na žádost bratří a sester. Nezabývá se vším, klade důraz na to, co považuje za nutné a odpovídá na to, nač byl tázán. Proto jeho řehole není vyčerpávajícím zákoníkem a není možno v ní hledat všechno. Avšak přes své stáří a svou stručnost upoutává hlubokou niternou zbožností i duchovním realismem, se kterým Augustin nahlíží i na potíže společného života. Stala se jakýmsi základním textem a východiskem řeholního života, jenž stále inspiruje, dokladem čehož je bezpočet řeholních společenství, které se od doby jejího vzniku k ní přihlásilo a hlásí.

Řehole sv. Augustina

Především, drazí bratři a drahé sestry, milujte Boha a pak bližního, neboť tato přikázání jsou nám dána jako nejdůležitější.[1]

I. O bratrském a sesterském spojení v Bohu.

1. A protože žijete v řeholním společenství, dávám vám tyto předpisy.

2. Zvláště dbejte na zachování jednomyslnosti, vždyť proto jste se sdružili v jednu společnost.[2] Mějte jednu duši a jedno srdce v Bohu.[3]

3. O ničem neříkejte, že je to vaše vlastní, ale mějte všechno společné. Představený ať přiděluje jídlo a oděv, ne všem stejně, protože nemáte všichni stejné síly, ale každému podle jeho potřeb. Toto totiž čtete ve Skutcích apoštolských, že "měli všechno společné a rozdělovalo se každému, jak kdo potřeboval."[4]

4. Kteří ze světa něco měli, od vstupu do kláštera ať to rádi pokládají za společné.

5. Kteří pak neměli nic, ať nehledají v klášteře to, co nedovedli mít ani venku. Ale přece ať se jim přes jejich slabost dostává toho, co potřebují, a to i v případě, kdy si pro chudobu, pokud byli venku, nedovedli opatřit ani tyto nutné věci. Jenom ať se nepokládají za blažené z toho důvodu, že našli takový pokrm a oděv, jaký si venku opatřit nedovedli.

6. Ať se nepyšní z toho důvodu, že se stali druhy těch, ke kterým se venku ani neodvážili přistoupit, ale ať pozvedají srdce a nehledají pozemské marnosti,[5] aby kláštery nezačaly být užitečné pro bohaté a neužitečné pro chudé, když by se tam bohatí snažili o pokoru a chudým se umožňovala pýcha.

7. Ale naopak zase ti, kteří se něčím zdáli být ve světě, ať nepohrdají svými bratřími, kteří přišli do této svaté družiny z chudoby. Ať usilují honosit se ne postavením bohatých rodičů, nýbrž společenstvím s chudými bratřími. Ať se nevypínají, když přispěli komunitě něčím ze svého majetku, a ať se svým bohatstvím nepyšní více v tom případě, když se o něj podělili s klášterem, než kdyby ho užívali ve světě. Vždyť jakákoliv jiná nepravost se děje zlými skutky tím, že jsou konány, kdežto pýcha činí nástrahu i dobrým skutkům, aby byly zkaženy. A co prospěje rozdat věci chudým a sám se chudým stát, když ubohá duše se stane pyšnější, když bohatstvím pohrdla, než když je měla.[6]

8. Všichni tedy žijte jednomyslně a svorně a vzájemně v sobě ctěte Boha,[7] jehož chrámy jste se stali.

II. O modlitbě

1. Modlitby konejte ve stanovených hodinách a dobách.[8]

2. V oratoři ať nikdo nedělá nic než to, k čemu je určena a podle čeho dostala jméno, aby některým, kdo mají právě volno a chtěli by se tam modlit, nepřekážel, kdo myslí, že tam může dělat něco jiného.

3. Když se žalmy a hymny modlíte k Bohu, o tom, co vyslovujete ústy, uvažujte srdcem.

4. Zpívejte jen to, co je předepsáno. Co není předepsáno, ať se nezpívá.

III. O jídle a zdrženlivosti

1. Své tělo držte v kázni posty a zdrženlivostí v jídle a pití, pokud to dovoluje zdraví. Pokud však některý z vás se postit nemůže, přece ať nejí nic mimo hodinu jídla, leč by byl nemocen.

2. Když se pro vás podle zvyku od příchodu ke stolu do odchodu od něho předčítá, poslouchejte bez vyrušování i bez vypětí. Ať nejen ústa přijímají pokrm, ale ať i uším chutná Boží slovo.[9]

3. Jestliže je jinak zařizován pokrm u těch, kteří jsou slabí z dřívějšího způsobu života, ať to není proti mysli a ať se to nezdá nespravedlivé těm, které jiný způsob života udělal silnější. Ať je nemají za šťastnější, že jedí to, co oni sami nejedí, ale spíše ať si blahopřejí, že jsou zdraví tak, jak oni zdraví nejsou.

4. Jestliže těm, kdo přišli do kláštera z pohodlněji žijících kruhů, je dán nějaký pokrm, oděv, podložka, přikrývka, které nejsou dány silnější, a proto šťastnějším, ti, kterým to dáno nebylo, ať uváží, oč tamti sestoupili od svého života ve světě k tomuto životu, i když nejsou s to dosáhnout oné prostoty života těch, kteří jsou tělesně odolnější. Všichni nesmějí chtít dostávat to, co vidí ve větší míře jen u mála, a to ne pro jejich poctu, ale aby mohli snášet náš život. Aby pak nedošlo k osudnému zmatení, když by v klášteře, kde bohatí se stávají pokud lze odolnými, chudí se stávali pohodlnými.

5. Protože nemocní nutně méně přijímají, aby se jejich stav nezhoršil, tak ať je s nimi i po nemoci přirozeně zacházeno tím způsobem, aby se rychleji pozdravili. I když přišli z nejchudší společenské vrstvy, ať jim nedávná nemoc dopřeje takové zacházení, jaké bohatým poskytl dřívější způsob života. Ale když obnovili dřívější síly, ať se vrátí k svému dřívějšímu a šťastnějšímu způsobu života, který Božím služebníkům sluší tím více, oč méně potřebují. Ať už je zdravé pohodlnost nedrží tam, kde je nemocné pozvedala nutnost. Ať se mají za bohatší ti, kteří budou statečnější v zachovávání skromnosti. Lepší je totiž méně potřebovat než více mít.

IV. O péči a chování a o bratrském a sesterském napomínání

Svým chováním hleďte se líbit Bohu, který ve vás přebývá.

1. Váš oděv ať není nápadný a nesnažte se líbit šatem, ale chováním.

2. Když vycházíte, jděte pospolu. Když dojdete na místo, spolu zůstaňte.

3. V chůzi, v postoji, ve všech vašich pohybech ať není nic, čím by se někdo mohl pohoršit, ale vše budiž tak, aby to vyjadřovalo vaše posvěcení.

4. I kdyby váš pohled padl na osobu druhého pohlaví, na žádnou ho neupírejte. Jistě mužům není zakázáno vidět cestou ženy a ženám muže, ale je hříšné zatoužit po nich nebo si přát, aby osoby druhého pohlaví zatoužily po vás.[10] Neboť vzájemná nezřízená žádost vzniká nejen dotekem a touhou, ale i pohledem. Neříkejte, že máte čistou duši, máte-li nečisté oči, neboť nečisté oko prozrazuje nečisté srdce. A když se nečistá srdce vzájemně prozradí, třeba mlčky, němým pohledem, a když v této tělesné žádosti mají zalíbení, ztrácí se čistota mravů, i kdyby těla zůstala nedotčena.

5. Kdo upírá na osobu druhého pohlaví zrak a kdo sám má rád jeho na sebe upřený pohled, nesmí si myslet, že jiní nevidí, že to dělá. Ba je viděn i těmi, od kterých by to netušil.A i kdyby to zůstalo skryto, co učiní s oním Vševidoucím nahoře, před kterým se nemůže ukrýt nic?[11] Zda je jeho možno pokládat za nevidoucího, když na vás hledí tím trpělivěji, čím je moudřejší? Jemu ať se tedy zasvěcený člověk bojí znelíbit, aby nezatoužil hříšně se zalíbit osobě druhého pohlaví.[12] Aby nezatoužil po hříšném pohledu na člověka druhého pohlaví, ať uváží, že On vidí všechno. Neboť i v této věci je doporučena bázeň před Ním, když je psáno: „V ošklivosti je u Pána ten, kdo drze upírá oko.“[13]

6. Když jste tedy společně v kostele a kdekoliv, kde jsou i lidé druhého pohlaví, vzájemně opatrujte svou čistotu. Bůh totiž, který ve vás přebývá, také tímto způsobem vás vámi samými ochrání.[14]

O bratrském a sesterském napomínání

7. Zpozorujete-li na někom z vás tuto nevázanost zraku, o které mluvím, ihned napomínejte, aby začaté nepokračovalo, ale na počátku bylo spraveno.

8. Pakliže však i po napomenutí ho uvidíte dělat znova nebo někdy jindy totéž, pak každý, kdo to může dokázat, ať už ho hlásí jako nemocného a potřebného léčení. Ale dříve ať je to ukázáno i druhému a třetímu, aby mohl být usvědčen ústy dvou nebo tří a napraven s náležitou přísností. Nemáte přece menší vinu, když pomáháte mlčením ničit své bratry či sestry, které jste mluvením mohli napravit. Když totiž tvůj bratr či tvá sestra má na těle vřed, kterých chce skrýt, protože se bojí léčení, zda tvé mlčení není krutější a mluvení milosrdnější? Oč spíše musíš o nich mluvit, aby jejich srdce nechuravěla k větší zkáze.

9. Ale předtím, než jsou ukázáni druhým, kterými mají být usvědčeni, kdyby zapírali, musí být dříve oznámeni představeným, pokud po napomenutí nedbají o nápravu.[15] Nemuseli by se totiž po tajnějším napomenutí stát známými ostatním. Jestliže však zapírají, ať jim, kteří o tom nevědí, jsou přivedeni ostatní, aby mohli být přede všemi ne jedním svědkem usvědčováni, ale dvěma nebo třemi usvědčeni.[16] Po usvědčení ať se podrobí nápravnému trestu podle rozhodnutí představených nebo i kněze, pod jehož pravomoc patří. Když trest odmítnou, ať jsou z vašeho společenství vyloučeni, i kdyby je sami opustit nechtěli. Ani toto se neděje z krutosti, ale z milosrdenství, aby zhoubným nakažením nenakazili mnohé.

10. Toto, co jsem řekl o upírání očí, ať je bedlivě a věrně zachováváno i v případech, ve kterých jde o odhalování, zamezování, oznamování jiných hříchů, o usvědčování z nich a o jejich trestání, a to s láskou k lidem a s nenávistí k nepravostem.

11. Kdyby některý bratr nebo některá sestra pokročili ve zlém natolik, že by od někoho tajně přijali dopis nebo jakékoliv dárky, odpusťte jim a modlete se za ně, jestliže se z toho sami vyznají. Pakliže jsou přestiženi a usvědčeni, ať jsou napravováni s větší přísností podle úsudku kněze nebo představených.

V. O péči o společné věci a o nemocné

O vnějším oděvu těla a o vnitřním odění láskou

1. Své šaty mějte na jednom místě pod dozorem jednoho nebo dvou nebo tolika bratří, aby stačili na jejich vyprašování, aby nebyly poškozovány od molů. A tak jako máte stravu z jedné kuchyně, tak mějte oděv z jedné šatny. A nestarejte se, pokud možno, jaký šat je vám podle počasí přinesen, zda každý z vás dostal zrovna ten, který odevzdal, nebo zda dostal ten, který nosil druhý. Přece však ať se nikomu neodpírá, co potřebuje.[17] Kdyby však vznikly mezi vámi rozepře, kdyby někdo zjistil, že dostal šat horší, než jaký měl předtím, a že je ho nedůstojné, že je oblékán tak, jak byl dřív oblečen jiný, zkoumejte z tohoto důvodu, kolik chybí na onom vnitřním svatém šatu srdce vám, kdo se přete o oděv těla. Je-li však přece snášena vaše slabost a znovu dostáváte odevzdané, dejte aspoň odkládané pod společný dozor.

2. Tak opravdu ať nikdo nedělá nic pro sebe, ale ať všechny vaše práce jsou konány pro komunity, a to s větším úsilím a plnější ochotou, než kdybyste jednotlivě pracovali pro sebe. Láska totiž, o které je psáno, že „nehledá sebe“, ať je chápána tak, že dává přednost společným věcem před vlastními a nikoliv vlastním před společnými. A proto vězte: čím více pečujete o společné věci než o své vlastní, tím více prospíváte. Ať nade všemi věcmi, kterých užívá nutnost, která pomíjí, převládne láska, která zůstává.[18]

3. Z toho také plyne, že nesmí být tajně přijímáno ani to, co někdo přinese do kláštera svým synům či dcerám nebo jiným svým blízkým, buďto nějaký šat nebo cokoliv, co je pokládáno za nezbytné. Je v pravomoci představeného, aby tu věc, odevzdanou do společného vlastnictví, dal tomu, komu je nezbytná.[19]

4. � aty si perte podle rozhodnutí představeného sami nebo je dejte prádelně, aby přílišná touha po čistém odění nepřivodila vnitřní nečistotu duše.

O péči o nemocné

5. V nejmenším ať není zanedbáváno mytí a koupání, které jsou v nemoci nezbytné. Ale ať se konají pro zdraví tak, že i když někdo nechce, ať pro zdraví potřebné udělá na příkaz představeného. Jestli ale je chce a s jistotou lze říci, že neprospívá, ať neposlouchá svoji touhu. Někdy se myslí, že to, po čem člověk touží, prospívá, i když to škodí.

6. Je-li bolest v těle skryta, ať je bez pochybování uvěřeno Božímu služebníku, když říká, co ho bolí. Co se týká léčení té bolesti, ať je uděláno, co pomůže. Při nejistotě ať poradí lékař.

7. Do lázní nebo kamkoliv je nutno jít, ať nejdou méně než dva nebo tři. Kdo někam musí jít, je povinen jít ne s těmi, se kterými by sám chtěl, ale s těmi, které určí představený.

8. Péče o nemocné, zotavující se, stižené slabostí či horečkami ať je svěřena jednomu z vás a ten ať sám žádá potřebné na správci kuchyně.

O správě společných věcí, která je službou

9. Komu je svěřena správa kuchyně, šatny a knihovny, ať slouží svým bratřím a sestrám bez neochoty.

10. Knihy ať jsou půjčovány každodenně v určenou hodinu. Kdo si přijde půjčovat mimo určenou dobu, knihy nedostane.

11. Pro cesty potřebný oděv a obuv ti, pod jejichž správou se požadované věci nacházejí, ať kdykoliv ochotně vydají.

VI. O prosbě o odpuštění a o odstraňování nesvárů

1. Spory ať nejsou mezi vámi vůbec, anebo je co nejrychleji skončete, aby hněv nevzrostl v nenávist, neudělal z třísky kládu[20] a z duše vraha. Takto totiž čtete: "Kdo nenávidí svého bratra, je vrah."[21]

2. Kdokoliv by jiného urazil špatným slovem, pomluvou nebo dokonce předhůzkou zlého činu, ať za to, co udělal, pamatuje na nejrychlejší zadostiučinění, a ten který byl uražen, ať bez zdráhání pamatuje na odpuštění. Kdyby se urazili navzájem, jsou navzájem povinni si viny odpustit pro vaše modlitby, které mají být tím účinnější, čím jsou častější. Lepší je ten, který i když je často pokoušen hněvem, přece pospíchá s žádostí o odpuštění k tomu, kterému způsobil bezpráví, než ten, který hněvem vzplane pomaleji a také se nesnadněji odhodlává k prosbě o odpuštění. Kdo však nechce o odpuštění prosit nikdy nebo o ně neprosí upřímně, nadarmo žije v klášteře, i když z něho není propuštěn.[22] Proto příkrými slovy šetřete! I když z vašich úst vyšla, nestyďte se podat lék týmiž ústy, která způsobila rány!

3. Když však vás dožene říci tvrdá slova nutnost zachování kázně při kárání podřízených, i když poznáte, že jste přitom překročili míru, nežádá se na vás, abyste je prosili o odpuštění. Aby totiž nebyla podlomena autorita u těch, kteří jsou a mají být podřízeni, kdyby se zachovala pokora přílišná. Ale o odpuštění ať je žádán Pán všech, který ví, s jakou něžností milujete ty, které jste snad kárali více než spravedlivě. Láska mezi vámi musí být nikoliv přirozená, ale duchovní.

VII. O povinné poslušnosti představeným a o jejich úřadu

1. Představeného poslouchejte jako otce a představenou jako matku[23] a mějte k nim úctu, abyste v nich neurazili Boha. A mnohem více to platí o knězi, jehož starostí jste vy všichni.

2. Je to především úkolem představených, aby byly zachovávány všechny tyto předpisy, a jestliže některý zachován nebyl, aby nebyl nedbale pominut, ale aby bylo postaráno o nápravu a zlepšení. Představení ať to konají tak, aby knězi, jehož pravomoc je vyšší, předkládali jenom to, co převyšuje jejich možnosti a oprávnění.

3. Ať se představený nepokládá za šťastného, že nad vámi může vládnout, ale že vám smí s láskou sloužit. Představenému před vámi náleží čest, ale před Bohem ať v bázni zaujímá místo u vašich nohou.[24] Buď vám příkladem dobrých skutků.[25] Napomínej nepokojné, těš malomyslné, pečuj o nemocné, buď trpělivý ke všem, měj v lásce kázeň a bdi nad jejím zachováváním.[26] A ačkoliv je nutné obojí, přece ať více touží po tom, abyste ho měli rádi, než abyste se ho báli. Ať má stále na mysli, že bude za vás odpovídat před Bohem.

4. Proto i vy se smilujte ochotnější poslušností nejen nad sebou, ale i nad ním[27], protože o co je mezi vámi na vyšším místě, o to je ve větším nebezpečí.

VIII. O zachovávání řehole

1. Dej Pán, ať toto vše zachováváte s radostí jako milovníci duchovní krásy, uchváceni libou vůní Kristovou vzniklou z dobrého počínání[28], postaveni ne jako otroci pod zákonem, ale jako svobodní pod milostí.[29]

2. Abyste se pak mohli kontrolovat touto knížkou jako zrcadlem[30], abyste něco zapomnětlivostí nezanedbali, ať je vám jednou týdně čtena. Kde shledáte, že to, co je napsáno, děláte, děkujte Bohu, dárci všeho dobra. Kde ale kdokoliv z vás uvidí, že něco schází, ať minulého lituje, na budoucí ať dá pozor a ať se modlí, aby mu vina byla odpuštěna a aby nebyl uveden do pokušení.[31]


[1] Mt 22, 37-39 Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Viz též Mk 12, 30-31, Lk 10, 27.

[2] Ž 68, 7 Bůh osamělé usazuje v domě.

[3] Sk 4, 32a Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši.

[4] Viz Sk 4, 32b, 35b.

[5] Kol 3, 1b-2 Usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi.

[6] Ž 112, 9 Rozděluje, dává ubožákům, jeho spravedlnost potrvá navždy; Lk 12, 22b Nedělejte si starost o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat; 1 Kor 13, 3 A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.

[7] Řím 15, 5-6 Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista.

[8] Kol 4,2 Buďte vytrvalí v modlitbě, buďte při ní bdělí a vděční.

[9] Am 8,11 Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových.

[10] Mt 5,28 Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.

[11] Př 24,12 Řekneš-li: „My jsme to nevěděli“, což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí? Ten, který chrání tvůj život, o tom neví? On odplatí člověku podle jeho činů.

[12] Př 24,18 Hospodin to uvidí a bude to zlé v jeho očích a odvrátí od něho (nepřítele) svůj hněv.

[13] Př 27,20 Podsvětí, říše zkázy, se nenasytí; nenasytí se ani oči člověka.

[14] 2 Kor 6,16 Jaké spojení chrámu Božího s modlami? Vy jste přece chrám živého Boha! Bůh totiž řekl: Budu přebývat a chodit mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.

[15] Mt 18, 15-17 Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.

[16] 1 Tim 5,20 Ty však, kdo žijí špatně, kárej přede všemi, aby i ostatní dostali strach.

[17] Sk 4,35b Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

[18] 1 Kor 12,31 Usilujte však o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu

1 Kor 13,13 Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

[19] Sk 4,35b Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

[20] Mt 7,3-5 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ? Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.

Lk 6,41-42 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.

[21] 1 Jan 3,15 Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život.

[22] Mt 18,35 Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.

[23] Lk 10,16 Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mne poslal.

Žid 13,17 Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí a ne se vzdycháním. To by vám neprospělo.

[24] Lk 22,25-26 Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat dobrodinci. U vás však ať tomu tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží.

Sir 3,20 Neboť Hospodinova moc je veliká; pokornými je oslavován.

[25] Tit 2,7-8 Ty sám buď ve všem vzorem správného chování: ukazuj neporušenost v nauce, vážnost, zdravé učení, jemuž není možné nic vytknout, aby tak o nás protivník nemohl říci nic špatného a byl zahanben.

[26] 1 Sol 5,14 Žádáme vás, bratři: kárejte lidi nespořádané, dodávejte odvahy malomyslným, ujímejte se slabých, buďte trpěliví vůči všem.

[27] Sir 30,24 Závist a hněv ubírají dny a starost přivádí předčasně stáří.

[28] 2 Kor 2,15-16 My jsme totiž Bohu jako vonné kadidlo vydechující Krista, a to jak mezi těmi, kdo docházejí spásy, tak mezi těmi, kdo jdou k záhubě. Pro jedny vůně smrtonosná, vedoucí ke smrti, pro druhé zase vůně životodárná, vedoucí k životu.

1 Petr 3,16 (Obhajte se před každým), ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.

[29] Řím 6,14-16 Vždyť hřích už nebude mít nad vámi moc! Nejste přece pod Zákonem, ale pod milostí! Co z toho plyne? Smíme snad hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Bůh uchovej! Což nevíte, že musíte jako otroci poslouchat toho, komu se k službám za otroky propůjčíte? Ať už hříchu – a to vede k smrti – anebo budete poslouchat Boha – a to vede k spravedlnosti.

[30] Jak 1,23-25 Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však důkladně zahledí do dokonalého zákona svobody a přitom vytrvá, kdo není jen posluchač zapomnětlivý, ale skutečně podle toho jedná, ten v tom jednání najde svou blaženost.

[31] Mt 6,12-13 A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého.

Lk 11,4 A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušeni.
Bartoloměj M. Čačík & Jakub Kodet © 2010-2015