www.premonstrati.org
www.premonstrati.org
Spiritualita

Co je spiritualita?

V dnešní době si můžeme všímat pozoruhodný jev: zatímco všeobecný trend a vnější diktát vede člověka jednoznačně k materialistickému pojetí svého života, o to více – snad z nějakého vnitřního pudu sebezáchovy – začínají lidé vyhledávat to, co obecně vyjádří pojmem „duchovno“. Lépe bychom řekli, lidé si začínají více uvědomovat spirituální složku své osoby a vidí v její realizaci nutnost pro udržení vyváženosti a harmonie svého lidství. Mohou se trochu povrchně pokoušet pouze o nalezení vnitřního klidu a míru anebo se mohou rozhodnout hledat a nalézt kvalifikovanější odpověď na palčivé otázky (mnohdy jdoucí k samotnému jádru vlastní existence), které se začínají rojit v jejich nitru. Nakonec dospívají k poznání, které nejvýstižněji vyjádřil už ve 4. století sv. Augustin: Veliký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný… Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.
Při svém hledání a nalézání Boha jde sice každý svou vlastní specifickou a s nikým nezaměnitelnou cestou, ale zároveň se zpravidla orientuje i na určitou duchovní tradici nějakého společenství, které má s tímto prožíváním Boha dějinami prověřenou zkušenost. Konkrétní spiritualitou jako speciální cestu (vymezitelnou a napodobovatelnou) nazýváme určitého ducha, který proniká, ovládá a vtiskuje charakteristickou pečeť nějakému společenství.
Tyto spirituality (přístupové cesty k Bohu) se v dějinách zpravidla rozvíjely ve spojení s nějakým řeholním hnutím, na základě charismatu zakladatele stojícího v čele. Byly to osoby, které nesmírně citlivě vnímaly, co jim Duch sv. sděluje, k čemu je volá. Z této jejich odpovědi, z cesty, kterou nastoupily, z potřeby, kterou vnímaly a z prostředků, kterých k tomu volily se rodí a formuje duchovní tradice charakterizující danou spiritualitu.

Premonstrátská spiritualita

Proto také, chceme-li poznat premonstrátskou spiritualitu, musíme logicky začít u zakladatele – sv. Norberta. Ptát se „Co jsou premonstráti?“ znamená ptát se „Jaký je onen duch sv. Norberta, kterým žijí a nesou ho dějinami?“
Základní rysy premonstrátů vyplynou na povrch právě už při pohledu na původ, život a zkušenost Norberta z Xanten. Pocházel z doby, kdy řeholní život byl víceméně doménou mnišských řádů, které charakterizovala určitá uzavřenost a izolovanost od okolního světa pomáhající jejich životu soustředěné modlitby a práce . Apoštolátu mezi lidem, hlásní Božího království se věnovali světští kněží (nepokrývající ovšem příslušná území rovnoměrně) či potulní kazatelé. Norbertem vnímaná potřeba doby i nepříliš valné úspěchy jeho individuálního působení jej vedou k myšlence života v řeholním společenství – jednak v klášterní usebranosti stavějícího jedině na Bohu a zakotveného v něm, ale zároveň vnímajícího duchovní hlad Božího lidu a vycházejícího k němu v touze být mu apoštolem a pastýřem.
Proto Norbert vychází ze zkušenosti, kterou znal – života kanovnického, což byl sbor kleriků shromážděný kolem katedrálního či jiného významného kostela, kde by společně žili a modlili se. Aby však nedocházelo k excesům u kanovníků často se vyskytujících (které znal Norbert osobně ze svého předešlého života), kdy jim šlo více o obročí, majetky a své pohodlí než o modlitbu a spásu duší, zakládá řeholní společenství, řeholní kanovníky – tedy kanovníky, kteří přijímají řeholi, pravidla, k jejichž zachovávání se zavážou řeholními sliby. Vzniká něco nového, pro co se začal užívat pojem vita mixta, tedy život smíšený, což se stalo charakteristickým znakem premonstrátů – život ve společenství v klášteře nesoucí v mnohém znaky a formu mnišských řádů, u premonstrátů v souladu s jejich kanovnickým založením s důrazem na společnou slavnostní chórovou modlitbu, propojeno s prací mezi lidmi, jimž to, co sami žijí, chtějí předávat, toho, se kterým se sami setkávají v modlitbě, chtějí přinášet.
Premonstrátský život tedy stojí na čtyřech hlavních pilířích:
  • COMMUNIO
  • CONTEMPLATIO
  • ACTIO
  • STABILITAS

COMMUNIO – SPOLEČENSTVÍ

Premonstrátské prožívání společenství je mnohem víc než jenom o tom, že několik bratří žije spolu. Život ve společenství je základní součástí norbertinského dědictví a tedy i řádové spirituality. Je to život v rodinném kruhu bratří či sester. Je to život společenství lásky, společenství, které si navzájem důvěřuje.
Život ve společenství je ze své podstaty životem pro druhé. To není jen myšlenka Norbertova či Augustinova, to je myšlenka života prvních křesťanů – a to je vlastně myšlenka stojící už na počátku Písma svatého jako vyjádření vlastní podstaty člověka (Gn 2,18: Není dobré, aby byl člověk sám), což v posledku přivádí člověka k tomu, k jehož obrazu a podobě je stvořen a který toto ne-bytí pro sebe, ale pro druhého od věčnosti prožívá jakožto trojjediné společenství. Život ve společenství je tedy nejvlastnější realizací Božího obrazu v nás a je rovněž velice praktickou a denně se nabízenou příležitostí, jak víc vrůstat do Boží blízkosti a získávat Kristovo smýšlení. Je to smýšlení přijetí zodpovědnosti za dobro a spásu jak celého společenství, tak každého jednotlivého bratra. Je to smýšlení ochoty zříkat se sebe a obětovat se pro druhého, jehož potřeby budou nadřazeny potřebám a přáním vlastním.
Kanovnický život je životem ve společenství – společenství života, společenství modlitby, společenství lásky. Svatý Augustin už na začátku své řehole (kterou i premonstráti přijali za vlastní) apeluje: Zvláště dbejte o zachovávání jednomyslnosti, vždyť proto jste se sdružili v jedno společenství. Mějte jednu duši a jedno srdce v Bohu! Společenství je místem, kde se člověk setkává s Bohem, přijímá jeho lásku a odpovídá na ni.Tento společný život je jednak ohromnou silou a oporou pro každého jednotlivce (pro jeho duchovní život i pro jeho apoštolát), ale zároveň je už sám o sobě svědectvím a apoštolátem. Bratři sjednocení v lásce ukazují navenek krásu a pravdu Boha, která je pak zdrojem a silou lásky k druhému člověku.

Také dnes, ačkoli je dnešní doba dosti jiná než Norbertova, je základem života premonstrátů společenství. I když to nejde, aby všichni bratři bydleli v centrálním klášteře, je snahou, aby i bratři rozptýlení ve farní či jiné pastoraci žili v menších společných komunitách.

CONTEMPLATIO – KONTEMPLACE

Kontemplaci zde nemusíme rozumět rovnou v jejím užším (mystickém) smyslu. Jakožto pilíř premonstrátské spirituality je kontemplací veškeré hledění na Pána, tedy ukotvení jejich života v Bohu. Úplně konkrétně řečeno – jde o klášterem (či společenstvím) vytvářené a podporované prostředí modlitby.
Jádrem života kanovníků je chórová modlitba. Proto i premonstrátům zabere největší část dne tato společná oslava Boží – v duchu řádového charismatu slavnostně liturgicky slavená. Jsou si vědomi, že se jedná o modlitbu církve. Náš Vykupitel chtěl, aby jeho život, který započal ve svém smrtelném těle svými modlitbami a svou obětí, neustále pokračoval během věků v jeho mystickém těle, jímž je církev. A proto je modlitba církve zároveň modlitbou, kterou Kristus ve spojení se svým tělem-církví přináší Otci. Konat modlitbu církve znamená nejen „modlit se“, ale zejména nechat zaznít svůj hlas v Kristu a jeho hlas v nás. Proto tato laus Deo in choro (chvála Boha v chóru) je pro premonstrátské kanovníky nejen důležitou součástí modlitby, ale hlavním pilířem modlitebního setkání s Kristem. Současně je zdrojem, inspirací a duší jejich další modlitby. To se projeví zejména v podobně důstojném slavení eucharistie. Svatý Norbert byl člověkem veskrze eucharistickým, což se promítlo nejen do jeho nasazování se ve prospěch hájení pravdy reálné přítomnosti Božího Syna v eucharistii (díky tomu je dodnes znázorňován s monstrancí), ale čerpání síly z eucharistie a eucharistické smýšlení (obětní vydání se pro druhé) byly pro něj charakteristickým rysem. A tak i pro premonstráta není setkání s eucharistickým Pánem jen záležitostí mše svaté, ale i mimo ni k němu přichází na osobní adoraci.
Denní modlitba církve mimoto přivádí k vroucímu a živému zalíbení v Písmu svatém, z něhož je tato modlitba nejen utkaná, ale zároveň povzbuzuje k častému čerpání z tohoto pramene živé vody, který se pak stává nevysychající inspirací osobní modlitby každého řeholníka.
K tomu všemu napomáhá klima mlčení (vnějšího i vnitřního), které vhodně a přiměřeně vyplňuje určité části dne a určitá místa, aby tak maximálně napomáhalo člověku růst a poskytovalo možnost setkávat se s Bohem.

ACTIO – ČINNOST

Premonstráti, jako všechny „staré“ středověké řády, nejsou úzce vyprofilovanými, co do zaměření a konkrétní náplně své činnosti. Tato konkrétní specializace byla vlastní až pozdějším kongregacím a institutům. Nicméně, jak bylo řečeno, k premonstrátům činnost navenek (aneb prvek apoštolátu) bytostně patří a harmonicky se doplňuje s jejich životem shrnutým pod pojmem contemplatio. Tato nespecifikace premonstrátů patří spíš k jejich výhodám. Žádná apoštolská práce (slučitelná s jejich komunitním a modlitebním životem) není proti premonstrátské spiritualitě a jejich formě života. A tak třeba můžeme premonstráty potkat jako vyučující na školách, pracujících pro Boží království v různých specifických skupinách (zdravotnictví, armáda, kultura, drogově závislí) či zapojených do standardní pastorační práce ve farnostech, kde třeba díky životu a práci v komunitě může každý co nejvíce rozvinout a užít svých osobních darů, vloh a charismat (práce s mládeží, rodinami či seniory, péče o duchovní hudbu).

STABILITAS – STABILITA MÍSTA

Tato opora premonstrátského života úzce souvisí s jimi prožívaným communiem a tím se promítá i do jejich duchovního života a činnosti, čímž jim dává specifickou příchuť. Premonstráti jsou společenstvím – společně žijícím a pracujícím – ale to neznamená, že kdekoli a jakkoli. Jsou společenstvím-rodinou a ta má svůj domov. Tím je pro premonstráty vždy jejich domovských klášter, centrální klášter kanonie. Tam vstupují, tam probíhá jejich formace, k tomu domu, místu a společenství bratří do dané kanonie patřícím si budují svůj vztah, na toto místo skládají své sliby (obětuji se Bohu a dávám sebe sama kanonii…) a ať je jejich apoštolská činnost zavede kamkoli, vždy mají v sobě živé vědomí, že doma, u rodiny, v celém kruhu společenství bratří jsou ve svém hlavním klášteře, kam se právě za prožitím a upevněním tohoto společenství pravidelně scházejí.
Bartoloměj M. Čačík & Jakub Kodet © 2010-2015